Zpět na aktuality pro veřejnost

Několik přání zubního lékaře (reakce na článek z LKS č. 1/2011)

Redakce časopisu LKS obdržela příspěvek – reakci na článek MUDr. Pavla Chrze, prezidenta ČSK, „Má být Komora ostřejší a důraznější?“ (LKS č. 1/2011, str. S4-S5). Autorem této reakce, resp. odpovědi na výzvu obsaženou v článku dr. Chrze, je MUDr. Zdeněk Holub z Ostravy. Svůj příspěvek nazval Několik přání zubního lékaře.

Vzhledem k periodicitě časopisu LKS zveřejňujeme tento příspěvek v původním plném znění operativně na webových stránkách ČSK. Čtenáři časopisu LKS budou na tuto skutečnost upozorněni v nejbližším vydání časopisu, tj. v LKS č. 3/2011, v rubrice Z redakční pošty.

Redakce LKS


Několik přání zubního lékaře

Reakce na článek MUDr. Pavla Chrze, prezidenta ČSK, v LKS 1/2011

Velmi si cením výzvy pana prezidenta dr.Chrze k debatě o představách členů Komory, kam má směřovat její další úsilí. Otevřená a široká diskuse k těmto otázkám s jasnými výstupy, dle mého názoru, chybí dlouhou dobu.

Dovoluji si této nabídky využít a popsat, jak si další priority své stavovské organizace představuji já. Jsem zubní lékař s jedním křeslem, s jednou sestrou, s právě průměrnými náklady 21 Kč na minutu, další lékaře nezaměstnávám. Ošetřuji běžnou klientelu ostravského sídliště.

Vážím si mnohaleté snahy ČSK o vyčlenění tzv. nadstandardní zubní péče mimo úhradu ze zdravotního pojištění. Je nepochybně velkým úspěchem, že tuto péči můžeme provádět za reálné ceny - každý dle vlastní nákladové kalkulace. Zásadní problém ale vidím v tom, že pacient - přes všechna doporučení lékaře zvýrazňující výhody nadstandardního ošetření - má plné právo požadovat „péči plně hrazenou“ zdravotní pojišťovnou. Jestliže na svém rozhodnutí trvá, nemám ze zákona jinou možnost, než mu požadovanou léčbu poskytnout. Záměrně používám uvozovky u termínu plně hrazená, protože se jedná o zavádějící termín - celá léta používaný s cílem přesvědčit občany o tom, že standardní zubní péče je oceněna naprosto odpovídajícím způsobem.

Všichni víme, že tomu tak není! Reálné ceny standardního ošetření (já je chápu jako základní, ekonomicky nejméně nákladné ošetření, které ale současně pacienta nepoškodí a bude i trvanlivé), jsou daleko vyšší než ceny stanovené ministerstvem zdravotnictví. Tyto se ani zdaleka nepřibližují cenám kalkulovaným, byť se jedná o ordinaci s průměrnými náklady.

Dle mého názoru je nemravné, když mne zákon, vyhláška či cenový výměr nutí pracovat za odměnu, která nedosahuje průkazných nákladů, nutí mne pracovat v chvatu a pod neustálým ekonomickým tlakem! Neuspokojuje mne, že ČSK takovému stavu zákonů a vyhlášek přihlíží a hlasitě nebrání základní ekonomické podmínky výkonu mé profese. Je-li zákonná norma špatná, je třeba ji změnit v samotném principu a ne volit dlouhou cestu drobných  úlev.

Od ČSK se pravidelně dozvídám, že musím poskytovat péči v souladu se zákonem a profesní etikou a že je pouze mojí věcí, jak pacienta přesvědčit pro nadstandard. Když se mi to nepodaří, moje chyba. Marně pak ale čekám na radu Komory, jak kompenzovat ztráty vznikající etickým a zákonným ošetřením. Snad pracovat rychleji a ještě rychleji a snad i déle??

Stejný problém, o kterém se dlouhodobě mlčí, představují tzv. plně hrazené stomatologické výrobky. V cenovém rozhodnutí MZ čtu, že jejich maximální cenu stanoví MZ správním uvážením a při tom bere v úvahu oprávněné náklady na výrobu, výkon a přiměřený zisk zubní ordinace. Jak takové správní uvážení asi vypadá v praxi? Kde berou úředníci na ministerstvu ekonomické podklady pro taková rozhodnutí ? Má ČSK možnost se správního uvážení účastnit a argumentovat při tom opakovaně zjišťovanými průzkumy nákladovosti zubních praxí? Lze takové vadné a ekonomicky nereálné „uvážení“ napadnout soudně? Odpovědí, kterou obvykle slýchám, bývá ustálená formule: „Je to politicky neprůchodné.“ To mi nestačí. Ztráty vznikající při povinném zhotovení uvedených výrobků nelze nazvat jinak než nehorázné

Přeji si,
abych mohl své pacienty ošetřovat v klidu, bez spěchu, k oboustranné spokojenosti a aby má práce byla ohodnocena podle oprávněných nákladů ať se jedná o postupy standardní či nadstandardní. Skutečnost, zda reálnou cenu zaplatí pojišťovna nebo pacient, nebo se o ni podělí, se mne nemůže týkat! Toto břemeno na nás jen před lety naložil stát, který se bojí svým občanům přiznat, že na plnou úhradu zdravotní péče nemá prostředky. Úkolem zubního lékaře stejně tak jako všech dalších zdravotníků není suplovat sociální instituce státu! Já prodávám své znalosti a um a finanční úřad na mne pohlíží jako na kteréhokoliv jiného podnikatele. Chci tedy i stejné podmínky ocenění své práce.

Přeji si,
ať ČSK veřejně proklamuje, že současné úhrady zubní péče ze zdravotního pojištění jsou nemravně nízké a neodpovídají reálným cenám. Že zdravotní pojištění nemá kapacitu na úhradu reálných cen. Že ceny zároveň nelze pevně stanovit vzhledem k rozdílným nákladům jednotlivých ordinací.

Přeji si,
ať Komora stanoví doporučené postupy standardního (základního, dostačujícího…) ošetření, od kterých se mohou odvíjet všechny ekonomické propočty, ale také požadavky na kvalitu a záruky.  

Přeji si,
ať Komora prosazuje převedení tzv. plně hrazených protetických výrobků mezi částečně hrazené.

Přeji si,
aby Komora razantně bránila tomu, aby nám byly ukládány další a další povinnosti spojené s vybavováním našich praxí drahou technikou a spotřebním materiálem, což dále prodražuje léčbu a zvyšuje ztráty u plně hrazené péče. Než jsou takové zákonné normy přijaty, musí být jasné, kdo a jak náklady spojené s jejich realizací uhradí. Mimochodem, jak čtu ve výsledcích sněmu CED v Bruselu, standardy kvality péče si musí určit jednotlivé státy podle svých ekonomických možností a podle možností jejich zdravotních systémů. Nebudou určovány na úrovni EU. Při současné výši úhrad a možnostech ZP neexistuje žádný prostor pro další zatěžování zubních praxí povinným nákupem nové medicínské techniky.

 Přeji si, aby se současný zlý sen o úhradách stomatologické péče a plně hrazených výrobků chýlil k brzkému závěru. Už trvá příliš dlouho. Už nekonečně dlouho kličkujeme mezi eufemistickými termíny, jež stvořili právníci a úředníci státních institucí, mezi kulisami bezplatného zdravotnictví, na které by byl i Potěmkin hrdý. Kličkujeme, pracujeme naplno, hnáni zákony, stíháni vyhláškami, tlačeni ke zdi etikou a právy pacienta. Nevím jak ostatním, ale mně už dochází dech. Jsem vyčerpaný a naštvaný. A snad nejsem sám, kdo touží probudit se z tohoto tíživého snu.

Doufám a věřím, prosím, aby Komora reflektovala přání svých členů a pokusila se nynější českou virtuální realitu úhrad zubní péče zrušit a nahradit ji realitou skutečnou, pro mne příznivější. Věřím, že kolegů s podobnými přáními je více a že je bude i slyšet mezi odlišnými názory! Děkuji za možnost vyjádřit se.

Dr. Zdeněk Holub, Ostrava